User-agent: *
Allow: /
typuss.com
Finanční krize, Německo 1931
•
Hon na banku
•
Žádné záchrané balíčky
•
V Červenci 1931 se položila národní banka s katastrofálními následky na trh práce.
Banky
během inflace přišly asi o dvě třetiny kapitálu a ochotu tuzemských investorů poskytovat jim
dostatečné množství finančních prostředků.
Většina úvěrů byla poskytnuta v cizí měně.
Na konci roku 1930 činily krátkodobé úvěry vydávané velkými bankami ještě 9,8 milionu marek,
ale na konci roku 1932 to byly pouze 4,5 milionu. Také kvůli tomuto nedostatečnému přísunu
kapitálu do ekonomiky narůstaly konkurzní řízení a odstávky výroby, takže se hospodářská krize
a nezaměstnanost ještě více prohloubily. Bankovní krizi lze tedy připsat podíl na ekonomické a
politické destabilizaci Výmarské republiky. Chování jednotlivých bankéřů před a během akutní
fáze krize však mělo významný vliv na rozsah krize.
Průmyslník Carl Lahusen
Zfalšoval bilance, zatajil ztráty a všechny oklamal: v roce 1931 způsobil největší ekonomický
skandál Výmarské republiky. Milionový podvodník strhl druhou největší banku do propasti – a
málem zruinoval německý finanční svět.
Spisy říšského kancléřství,
jedinečného zdroje německých politických dějin, sdílely osud Říše. Starší spisy do konce první
světové války se dostaly do rukou Rudé armády v roce 1945 v solném dole Stassfurt u
Magdeburgu, záchranném místě Říšského archivu. V roce 1956 byly vráceny z Moskvy do
dnešního německého ústředního archivu v Postupimi. Novější spisy z doby Rady lidových
zástupců, Výmarské republiky a národního socialismu byly ke konci druhé světové války
převezeny z Berlína do jižního Německa, především do Berchtesgadenu. Zde je zabavili
Američané. Kromě dříve zničených tajných složek byl inventář téměř nedotčený. Do západního
Berlína se dostal přes několik mezilehlých stanic, odkud byl během blokády v roce 1948
převezen do Anglie do úschovy. Podobně jako u ministerstva zahraničí se zde tyto spisy do
značné míry natáčely. Nakonec byly mezi prosincem 1958 a dubnem 1959 předány Spolkovému
archivu v Koblenzi.
Zde jsou k dispozici k výzkumu pod signaturou R 43 I a II.
Leccos
Finanční krize,
Německo 1931
•
Hon na banku
•
Žádné záchrané balíčky
•
V Červenci 1931 se položila národní banka s
katastrofálními následky na trh práce.
Banky
během inflace přišly asi o dvě třetiny kapitálu a
ochotu tuzemských investorů poskytovat jim
dostatečné množství finančních prostředků.
Většina úvěrů byla poskytnuta v cizí měně.
Na konci roku 1930 činily krátkodobé úvěry
vydávané velkými bankami ještě 9,8 milionu
marek, ale na konci roku 1932 to byly pouze 4,5
milionu. Také kvůli tomuto nedostatečnému
přísunu kapitálu do ekonomiky narůstaly
konkurzní řízení a odstávky výroby, takže se
hospodářská krize a nezaměstnanost ještě více
prohloubily. Bankovní krizi lze tedy připsat podíl
na ekonomické a politické destabilizaci Výmarské
republiky. Chování jednotlivých bankéřů před a
během akutní fáze krize však mělo významný vliv
na rozsah krize.
Průmyslník Carl Lahusen
Zfalšoval bilance, zatajil ztráty a všechny oklamal:
v roce 1931 způsobil největší ekonomický
skandál Výmarské republiky. Milionový podvodník
strhl druhou největší banku do propasti – a málem
zruinoval německý finanční svět.
Spisy říšského kancléřství,
jedinečného zdroje německých politických dějin,
sdílely osud Říše. Starší spisy do konce první
světové války se dostaly do rukou Rudé armády v
roce 1945 v solném dole Stassfurt u Magdeburgu,
záchranném místě Říšského archivu. V roce 1956
byly vráceny z Moskvy do dnešního německého
ústředního archivu v Postupimi. Novější spisy z
doby Rady lidových zástupců, Výmarské
republiky a národního socialismu byly ke konci
druhé světové války převezeny z Berlína do
jižního Německa, především do Berchtesgadenu.
Zde je zabavili Američané. Kromě dříve zničených
tajných složek byl inventář téměř nedotčený. Do
západního Berlína se dostal přes několik
mezilehlých stanic, odkud byl během blokády v
roce 1948 převezen do Anglie do úschovy.
Podobně jako u ministerstva zahraničí se zde tyto
spisy do značné míry natáčely. Nakonec byly
mezi prosincem 1958 a dubnem 1959 předány
Spolkovému archivu v Koblenzi.
Zde jsou k dispozici k výzkumu
pod signaturou R 43 I a II.